O mně
KME-ERI mi dodal nový impuls do života
S přístrojem KME-ERI jsem se seznámila v době, kdy mé tělo a mysl vypovídaly službu. V těžkém životním období mi velmi pomohl. Zotavila jsem se a nabrala síly. Teď pomáhám ostatním nastartovat samoléčebné procesy v těle a zbavit je zdravotních potíží. Díky vlastní pozitivní zkušenosti vidím v práci s KME-ERI obrovský smysl.
„Řešení vždycky existuje. Jen proto, že ho momentálně nevidíme, neznamená, že žádné není.”
Kdo jsem
- Jsem absolventkou odborného výcvikového programu pro 7. generaci KME-ERI, ke kterému vlastním certifikát.
- KME-ERI se věnuji dva roky.
- Začala jsem pomalu, ale radikálně měnit svůj život po období, kdy jsem si prošla syndromem vyhoření. Z něj mi pomohlo právě KME-ERI.
- Mým cílem je, abych klientům pomohla cítit se lépe a třeba si vytvořit i nové návyky. Vše se snažím dělat individuálně, každému na míru.
- Zastávám názor, že každý máme v životě něco zdolat, něco pochopit, něčím složitým si projít a ne vždy je to jednoduché. Ale díky tomu můžeme dál růst. Je potřeba být zodpovědný sám za sebe, za své myšlenky, slova a činy. Najít cestu k sobě – ke své duši a naslouchat svému tělu. Žít vědomě.
Můj příběh
Už 14 dní mě permanentně brněla a pálila celá levá polovina těla. Nebyla jsem schopná se na nic soustředit a už vůbec ne na práci, ve které se toho na mě pomalu, ale jistě začalo valit víc a víc. I když mě zaměstnání bavilo, už delší dobu jsem vnímala, jak toxické je to prostředí. V tu chvíli jsem ale ještě netušila, že je to volání mojí duše a že jdu proti ní.
Dožiju se Vánoc?
Následovalo vyšetření na neurologii a rentgen. Paní doktorka naznala, že příčinou mých problémů jsou záda. Předepsala mi několik dost silných léků a napsala neschopenku. Byla to pěkná jízda, když jsem je všechny slupla a první dny prospala. Jenže mi bylo čím dál hůř. Nemohla jsem se sžít s tím, že jde o záležitost zad. Vždyť mě nebolela. Ani nic jiného. Brněla mi půlka těla a to mě čím dál víc znervózňovalo. Zašla jsem k obvodní lékařce na odběry, ale ani tam se nic zásadního nezjistilo.
Začala jsem si proto vytvářet svůj svět. Svět, ve kterém mám zákeřnou smrtelnou nemoc a ta mě den po dni sžírá. Zahodila jsem veškerý optimismus a padla na dno. Nechtěla jsem s nikým komunikovat. Tím, že jsem brala silné léky na něco, co neexistovalo, mi ubližovalo ještě víc. Tělo bylo překyselené, lymfa neproudila tak, jak měla, jelikož jsem neměla žádný pohyb. Den po dni mi brněla, pálila nebo vnitřně hořela čím dál větší část těla. Měla jsem neustále sevřený žaludek. Do jídla jsem se musela nutit a během měsíce shodila 8 kg. Sedět nebo stát jsem dokázala maximálně pět minut, pak jsem si musela lehnout. Nedokázala jsem tělo vůbec udržet.
Nemohla jsem ale ani spát. V hlavě mi proudilo bezpočet černých myšlenek. Brala jsem léky na spaní, aby si tělo odpočinulo aspoň na čtyři hodiny denně. Pomoc blízkých jsem odmítala. Jediný, od koho jsem tak moc toužila pomoct, byl můj partner, ale ten na mě z pracovních důvodů neměl čas – nebyl tam pro mě, když jsem ho potřebovala.
Bylo před Vánocemi a já jsem už přestala doufat, že se jich dožiju. Ale dožila. To mi začalo být divné. Stále jsem tady. Stále mám nějakou naději. Vždyť já chci žít! Tak co mám pro to udělat?
Začátek nové cesty
V té době jsem začala chodit na masáže k masérce, která mi doporučila, ať vyzkouším přístroj KME-ERI. Objednala jsem se na zkušební sken, který mě zaujal, a řekla si, že tohle je možná cesta, tohle mi může pomoct.
Už po druhé kompenzaci jsem cítila větší chuť do života a příliv optimismu. Absolvovala jsem celkem pět kompenzací v intervalu 2x měsíčně, ke kterým jsem v průběhu zapojila Deník vděčnosti a hluboké dýchání. To byl začátek nové cesty, mého nového Já.
Pořídit si KME-ERI a pomáhat lidem? V tom byl můj nový smysl života. Začal proces zaškolování – teorie a praxe, pod dohledem lékaře a evropského trenéra pro KME-ERI, zakončený certifikátem. Můj zájem se točil kolem doplňků stravy, čtení odborné literatury a účastnění se různých seminářů, na kterých jsem potkávala stejně smýšlející a naladěné lidi.
To, že tu pro mě tehdejší partner nebyl, jak jsem potřebovala, ve mně zanechalo jizvu, kterou moje nové Já stále jitřilo. Ve směrech, které pro mě byly podstatné, jsme se začali rozcházet, ač on to tak třeba nevnímal. Vztah jsem nakonec ukončila a i tím se spousta věcí začala měnit k lepšímu.
Za tuto zkušenost jsem nesmírně vděčná. Pád na dno mi pomohl se znovu od něj odrazit. Nebýt toho, čím vším jsem si prošla, nebyla bych tou, kterou jsem dnes.
Chcete také své lepší a zdravější Já?
Ozvěte se mi, moc ráda vám pomůžu.